Historie legie Římské

(Zdroj: stará dobrá wiki)

Římská legie

Legie (z latinského slova legio "vojenské odvody", což je odvozeno ze slova legere "vybírat", "odvádět", "shromažďovat") je termín, jenž v širším smyslu označuje celé římské vojsko, případně v užším a běžnějším významu se jedná o základní vojenskou jednotku starověké římské armády. Její příslušníci se nazývali legionáři. Legie byla obvykle doprovázena jedním nebo více oddíly spojeneckých či pomocných sborů (auxilia), které nebyly tvořeny římskými občany a jež doplňovaly legionářskou těžkou pěchotu o jezdectvo, střelecké jednotky a oštěpaře.

Početní stav legie se v průběhu římských dějin různě proměňoval. Za římské republiky se skládala z asi 4200 legionářů a 300 jezdců, přičemž těžká pěchota byla rozdělena do manipulů po zhruba 120 mužích. Na počátku římského císařství měla přibližně 5200 legionářů, kteří byli uspořádáni do deseti kohort. První kohorta čítala 800 mužů, zatímco v ostatních devíti kohortách sloužilo po 480 mužích.

Až do Mariovy reformy, realizované kolem roku 107 př. n. l., nedisponovali Římané stálým vojskem. Legie byly proto svolávány v případě potřeby, načež byly opět rozpouštěny. V éře rané římské říše bylo podél hranic impéria rozmístěno zhruba 25 až 33 legií společně s pomocnými sbory. V důsledku římských vojenských úspěchů byla legie dlouho považována za nejlepší starověký vojenský útvar, za což vděčila své efektivnosti a flexibilitě, které spočívaly v dokonalejší výzbroji, výcviku a vyšší ukázněnosti jejích vojáků.

Hierarchie

Následující seznam uvádí posloupnost hodností v legii za raného principátu.

Důstojníci

Legatus legionis: velitel legie byl ustavován císařem. Tuto hodnost mohl zastávat pouze římský senátor, který už dříve působil jako tribun. Velení vykonával obvykle tři nebo čtyři roky, avšak vyloučeno nebylo ani delší služební období. V provincii s jedinou legií byl legát zároveň provinciálním místodržitelem, zatímco v provincii s více legiemi měla každá legie svého legáta a vrchní velení nad veškerou brannou mocí v provincii náleželo jejímu místodržiteli.
Tribunus laticlavius: byl pojmenován podle tógy se širokým pruhem, značícím příslušníka senátorského stavu. Tento tribun byl dosazován císařem nebo senátem. Třebaže byl mladší a méně zkušený než tribuni angustaclavii, patřilo mu v hierarchii legie druhé místo hned za legátem. Jestliže legát padl v bitvě, přebíral za něho tribun velení. Za republiky byl výkon této hodnosti prvním, přestože nikoli nezbytným stupínkem v kariéře římského politika (cursus honorum).
Praefectus castrorum: táborový prefekt byl zpravidla veterán, jenž dříve působil jako centurio a primus pilus a dovršil dvacet pět let služby v legiích. Vzhledem ke svým zkušenostem zaujímal v boji postavení druhého nejvyššího velitele, ačkoli byl nižšího společenského původu než tribunus laticlavius.
Tribuni angusticlavii: každá legie disponovala pěti vojenskými tribuny z řad jezdců. Mnohdy se jednalo o důstojníky z povolání, kteří zastávali důležité administrativní úkoly. Při střetnutí sloužili rovněž jako velitelé jednotlivých taktických útvarů.
Primus pilus: první centurio byl velícím centurionem první kohorty a nejvyšším centurionem celé legie. Služba v této hodnosti zaručovala po propuštění z legie vstup do jezdeckého stavu.

Nižší důstojníci

Pilus prior: centurio první centurie každé kohorty kromě první byl velícím centurionem kohorty, jemuž podléhali ostatní centurioni.
Centurio: legie měla 59 nebo 60 centurionů a každý z nich velel jedné centurii (setnině). Setníci tvořili páteř legie. Jednalo se o profesionální vojáky z povolání, kteří řídili každodenní činnost legionářů a veleli jim v bitvách. Obyčejně prošli tito vojáci nejprve nižšími hodnostmi, než se díky své zdatnosti a zkušenostem vypracovali na centuriony. V některých případech byli jmenováni přímo císařem nebo některým vysoce postaveným úředníkem. Srovnání centuriona s některou z dnešních vojenských hodností je problematické, neboť setnina svou velikostí zhruba odpovídala dnešní četě (40 mužů) resp. rotě (150 mužů). Přibližně ekvivalentní k centurionovi by tak byly hodnosti poručíka, nadporučíka a kapitána.

Poddůstojníci (principales)

Aquilifer: byla velice prestižní a důležitá hodnost, protože ten, kdo ji vykonával, nesl orla (aquila) či jiný symbol legie. Tato pozice byla proto obsazována zkušenými veterány. Ztráta orla byla pokládána za největší potupu.
Signifer: každá centurie měla jednoho signifera, který vyplácel vojákům žold a nosil signum, medailemi ozdobené kopí, na jehož vrcholu se tyčila otevřená ruka jako symbol loajality vojáků.
Optio: se nazýval legionář, jehož si centurio vybral jako svého zástupce.
Cornicen: trubač se pohyboval v blízkosti signifera. Zvukem vyluzovaným ze svého rohu upoutával pozornost vojáků k signu a zprostředkovával rozkazy důstojníků.
Imaginifer: nesl standartu s obrazem císaře (imago) jako stálou připomínku věrnosti vojáků.
Tesserarius: velitel stráží (případně "strážce hesla") zastupoval optia.

Nejnižší hodnosti

Immunes: byli déle sloužící vojáci vycvičení ve speciálních dovednostech, pročež působili jako chirurgové, ženisté, průzkumníci, stavitelé nebo řemeslníci. Z toho důvodu nemuseli vykonávat těžké práce a běžné povinnosti.
Miles gregarius: byl řadový legionář.
Tirones: čerstvě odvedený rekrut. Po šesti měsících služby povýšil na řadového legionáře.

Udržování kázně

Při vstupu do legií složil římský občan vojenskou přísahu (sacramentum), která byla určena původně senátu a římskému lidu, později veliteli a císaři. Říman se touto přísahou zavazoval k řádnému plnění podmínek služby a současně se zříkal svého občanského práva na odvolání proti trestu smrti. Stával se tak subjektem zcela podřízeným vůli velitele. Disciplína v římské armádě byla udržována podle dnešních standardů extrémně tvrdými způsoby. Zejména republikánské vojsko bylo proto pověstné ukázněností, neboť legionáři se museli řídit nařízeními a rozkazy, jejichž striktní dodržování bylo zajišťováno propracovanou soustavou trestů.

Nejběžnější druhy trestů, ukládané za méně závažné přečiny, zahrnovaly zmenšení denního přídělu potravin, úder centurionovou holí (castigatio), uložení dodatečné povinnosti (munerum indictio) nebo přeložení k podřadnější službě (militiae mutatio). Těžší provinění byla trestána pokutou a srážkou ze žoldu (pecunaria multa), snížením hodnosti (gradus deiectio), ztrátou výhod získaných délkou služby, bezectným propuštěním ze služby (missio ignominiosa) nebo veřejným bičováním či mrskáním.

Fustuarium byl trest za dezerci nebo zanedbání povinností. Voják při něm mohl být buď ukamenován, nebo ubit k smrti palicemi vlastních spolubojovníků, jejichž životy vystavil ohrožení. Trest byl prováděn před nastoupenou legií. Jestliže se vojákovi podařilo potrestání uniknout, nebyl pronásledován, nicméně ztratil právo na oheň a vodu, takže se stával vyhnancem.
Decimace (decimatio) byl velmi krutý a jen zřídkakdy uplatňovaný trest, užívaný pouze v extrémních případech zbabělosti nebo vzpoury. Každý desátý muž centurie, kohorty, nebo dokonce celé legie, náhodně vybraný při losování, byl ubit nebo ukamenován ostatními členy svého útvaru. Zbylí vojáci byli poté nuceni přespávat mimo vojenský tábor a v některých případech museli znovu vykonat vojenskou přísahu.
Rozpuštění celé legie byla další forma potrestání vzbouřených vojáků. Docházelo k němu velice výjimečně a jednalo se spíše o politické opatření, postrádající ryze sankční charakter. Hrozba rozpuštění byla někdy užívána jako nástroj, jenž přivedl k poslušnosti legionáře dožadující se větší mzdy nebo lepších podmínek.